Ústavní soud: náhrada vazby měsíc před jejím koncem není obcházení zákona

Ústavní soud zamítl stížnost obviněného z hospodářské trestné činnosti, který napadal zákonnost omezujících opatření nahrazujících vazbu.

Ústavní soud odmítl stížnost obviněného v kauze hospodářské trestné činnosti

Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. III. ÚS 1480/26, jak informuje Google News CZ — Crime (cs). Podle rozhodnutí uložení omezujících opatření nahrazujících vazbu přibližně měsíc před uplynutím maximální přípustné doby vazby nepředstavuje obcházení zákona.

V únoru 2025 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších obviněných pro hospodářskou a korupční trestnou činnost. Obvodní soud pro Prahu 5 vzal stěžovatele dne 26. února 2025 do vazby podle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu — tedy z důvodů útěkové, koluzní a předstižné vazby. Vazba byla opakovaně prodlužována; 24. května 2025 odpadl důvod koluzní vazby.

Propuštění z vazby se substitučními opatřeními

Usnesením obvodního soudu z ledna 2026 bylo na návrh evropské pověřené žalobkyně rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby. Soud zároveň stanovil dohled probačního úředníka, povinnost zdržovat se v místě bydliště ve stanovenou dobu, vydání cestovního dokladu do úschovy a zákaz vycestování do zahraničí. K propuštění tak došlo přibližně měsíc před uplynutím maximální přípustné doby vazby.

Na základě stěžovatelovy stížnosti Městský soud v Praze toto usnesení jako celek zrušil. Obvodní soud následně rozhodl znovu usnesením ze dne 18. března 2026 v zásadě totožným způsobem. Městský soud v dubnu 2026 zamítl i stížnost proti tomuto druhému usnesení jako nedůvodnou.

Námitky stěžovatele

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil důvodnost trestního stíhání a namítal, že zvolená právní kvalifikace nemůže obstát, a proto mu nehrozí vysoký trest odnětí svobody. Propuštění z vazby měsíc před uplynutím maximální přípustné doby považoval za účelový postup obecných soudů a evropské pověřené žalobkyně, jehož cílem bylo omezit jej alespoň prostřednictvím substitučních opatření.

Stěžovatel dále vytýkal Městskému soudu v Praze, že zrušil usnesení obvodního soudu jako celek — tedy včetně výroku o propuštění na svobodu — čímž podle jeho názoru došlo k porušení zákazu reformatio in peius. Poukazoval rovněž na průtahy, které rozhodnutí o propuštění předcházely.

Závěry Ústavního soudu

Třetí senát Ústavního soudu, jehož soudkyní zpravodajkou byla Veronika Křesťanová, posoudil ústavní stížnost jako nedůvodnou. Senát přitom v postupu obecných soudů shledal pochybení, z nichž některá mohla mít dopad do ústavně zaručených práv stěžovatele. V části směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a proti usnesení obvodního soudu ze dne 18. března 2026 ústavní stížnost zamítl; ve zbytku ji odmítl.

Otázkou důvodnosti trestního stíhání a přetrvávající existence důvodů útěkové a předstižné vazby se Ústavní soud zabýval již dříve — v usneseních sp. zn. II. ÚS 1293/25 ze dne 11. června 2025 a sp. zn. III. ÚS 2376/25 ze dne 16. října 2025. Obě stížnosti tehdy odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel nepředložil žádnou novou argumentaci, a Ústavní soud proto neshledal důvod svůj postoj přehodnocovat.

K otázce reformatio in peius soud konstatoval, že Městský soud v Praze sice postupoval formálně nesprávně, když zrušil usnesení obvodního soudu jako celek, a tedy i výrok o propuštění stěžovatele na svobodu. Fakticky však stěžovatel do vazby vrácen nebyl, a rozhodnutí tak materiálně nepředstavuje zásah do jeho ústavních práv.

Klíčová právní otázka

Jádrem věci bylo, zda bylo uložení omezujících opatření nahrazujících vazbu přibližně měsíc před uplynutím maximální přípustné doby vazby zákonné. Ústavní soud uzavřel, že maximální přípustná doba vazby překročena nebyla. Pro posouzení toho, zda tato doba byla vyčerpána, není rozhodující délka doby mezi vzetím do vazby a uložením substitučních opatření, nýbrž celková doba, po kterou byl obviněný fakticky ve vazbě.

Jinými slovy: uložení omezujících opatření nahrazujících vazbu nebrání — jsou-li splněny ostatní zákonné předpoklady — skutečnost, že obviněný je v době jejich ukládání již na svobodě, pokud celková předcházející doba vazby nedosáhla zákonného maxima. Propuštění z vazby spojené s aplikací substitučních opatření Ústavní soud nevyhodnotil jako snahu obejít pravidla o maximální přípustné době vazby.

Mírnější prostředky jako ústavně konformní přístup

Ústavní soud v závěru zdůraznil, že využití mírnějších prostředků k zajištění obviněného pro období, v němž jej již nelze držet ve vazbě, není ničím nelegitimním. Naopak — pokud by takový postup měl být hodnocen jako zásah do ústavních práv obviněného, vedlo by to k paradoxnímu závěru: orgány činné v trestním řízení by důsledněji šetřily tato práva tehdy, kdyby obviněného ponechaly ve vazbě a vystavily jej tak dalšímu intenzivnímu omezení osobní svobody.

Rozhodnutí tak přináší výkladové vodítko pro situace, kdy soudy zvažují nahrazení vazby mírnějšími opatřeními v závěrečné fázi přípustné doby jejího trvání.

Source: Google News CZ — Crime (cs)