Válečný zločinec Heinrich Jöckel popraven v Litoměřicích před 80 lety
Velitel terezínské Malé pevnosti Heinrich Jöckel, přezdívaný Pinďa, byl popraven 25. října 1946. Proslul sadismem a necitelností, svých zločinů nikdy nelitoval.
Velitel Malé pevnosti „Pinďa": popraven za sadismus a vraždy vězňů
Před osmdesáti lety, 25. října 1946, byl v Litoměřicích vykonán rozsudek smrti nad Heinrichem Jöckelem, válečným zločincem a bývalým velitelem terezínské Malé pevnosti. Jak informoval Deník.cz, vězni mu přezdívali Pinďa — a tato přezdívka se stala synonymem pro bezohlednou krutost.
Ještě v den popravy stáli před litoměřickým soudem přeživší židovští vězni Malé pevnosti, kteří dosvědčili rozsah Jöckelova sadismu. Mimo jiné potvrdili, že velitel vydal rozkaz: za každého králíka, který by zmizel z táborových kotců, bude zastřeleno deset Židů.
Židovská telegrafní agentura ve své zprávě z 25. října 1946 popsala, jak se korespondent agentury Jöckela přímo zeptal na osud tisíců Židů, kteří z Terezína zmizeli a nikdy se nenašli. „Jeho odpověď byla vyhýbavá. Korespondent uvedl, že se nezdá, že by litoval vražd tisíců Židů spáchaných na jeho rozkaz," stojí v dobovém záznamu agentury.
Od malíře k příslušníku SS
Heinrich Jöckel se narodil 10. července 1899 v Offenbachu nad Mohanem. Vyučil se písmomalířem a autonatěračem, absolvoval vojenskou prezenční službu a zasáhl do bojů první světové války. Po kapitulaci Německa v listopadu 1918 byl propuštěn z armády a živil se jako pomocný dělník. V polovině 20. let si otevřel vlastní malířskou živnost, světová hospodářská krize ho však přinutila podnik uzavřít.
Právě tato zkušenost ho na konci roku 1931 přivedla do Hitlerovy NSDAP. Záhy poté vstoupil do uniformované pořádkové policie — Ordnungspolizei — v rodném Offenbachu.
Jako řadový policista bez vzdělání a odborné kvalifikace měl jen malé vyhlídky na kariérní postup. Zlom přišel 30. ledna 1933, v den, kdy se Adolf Hitler stal říšským kancléřem: Jöckel se přihlásil do jednotek SS. Jako fanaticky oddaný nacista byl přijat i přes zjevné kvalifikační nedostatky.
Kariéra na dobytých územích
Uvnitř Německa blokoval kariérní postup pevně strukturovaný byrokratický aparát plný ambiciózních vzdělaných nacistů. Jöckelova chvíle přišla až v roce 1938, kdy Hitler zahájil anexe nových území — nejprve Rakouska, poté československého pohraničí po Mnichovské dohodě.
Původní úředníci museli ustoupit a nacistická správa hledala spolehlivé, byť „druhořadé" straníky. Jöckel byl po anšlusu Rakouska přeložen do Innsbrucku, po odstoupení pohraničí pak do Opavy, která se stala součástí říšského záboru.
Podle webu Politické procesy po Hitlerově obsazení zbytku českých zemí v březnu 1939 absolvoval Jöckel speciální policejní kurz v Berlíně. Po vypuknutí druhé světové války se vrátil do Opavy jako vedoucí internačního tábora ve Skrochovicích. Po jeho zrušení v prosinci 1939 přešel k pražskému gestapu, kde vyšetřoval ilegální letáky a vedl evidenční kartotéku zatčených.
Velitel terezínské věznice
Od 10. června 1940 budoval Jöckel na rozkaz pražského gestapa věznici v terezínské Malé pevnosti, kterou pak vedl až do konce okupace. Žil přímo v Terezíně — v prostorném bytě v panském sídle — se svou druhou ženou Elsou a dcerami Johannou a Elfrídou. Fotografie ho zachycují s instruktory, v jezdeckých kalhotách a s hitlerovským knírem, uvádějí německé stránky Terezínského ghetta.
Během tohoto období se Jöckel proslul sadismem a naprostou neúctou k lidskému životu. Německý web Terezínské ghetto uvádí, že „se prokazatelně podílel na špatném zacházení a brutálním zabití několika vězňů". Nařizoval snížení potravinových dávek, odepíral židovským vězňům lékařskou péči a přiděloval je k nejnamáhavějším pracovním skupinám.
Masové hroby na sklonku války
Svůj sadismus nezmírnil ani na sklonku války, kdy si musel být vědom hrozícího účtu za své činy. Podle vzpomínek pamětnice Antonie Šandové, zachycených projektem Paměť národa, nechal od 1. března do 7. května 1945 pohřbívat do masových hrobů stovky popravených a zemřelých vězňů z pochodů smrti a evakuačních transportů procházejících Čechami.
Nejhorší zločin však přišel 2. května 1945 — již po Hitlerově sebevraždě v obklíčeném berlínském bunkru. Protektorátní státní ministr Karl Hermann Frank tehdy realizoval takzvaný plán spálené země: ničení důkazů o válečných zločinech a masová likvidace vězněných osob označených za nebezpečné.
Pražské gestapo vybralo na Frankův osobní rozkaz 70 potenciálně nebezpečných vězňů, u nichž hrozilo zapojení do očekávaného povstání, uvádí web Válečné hroby a pietní místa. Tito vězni byli označeni kódem XYZ, tedy příkazem k okamžité likvidaci bez soudního řízení — takzvaným Sonderbehandlung, zvláštním zacházením.
Protože byli drženi v Malé pevnosti, dorazili úředníci pražského gestapa 2. května 1945 přímo tam s rozkazem k zastřelení. Jöckel přikaz okamžitě splnil — přestože nařízení šéfa berlínského Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernsta Kaltenbrunnera z poloviny dubna 1945 popravy dosud nesouzených vězňů zakazovalo. Výsledkem bylo 52 zavražděných vězňů v posledních hodinách německé ocupace.
Rozsudek a popraven bez lítosti
Po skončení války byl Jöckel zadržen a postaven před soud v Litoměřicích. Rozsudek smrti byl vynesen a 25. října 1946 vykonán. Svých skutků Jöckel nikdy nelitoval — ani před soudem, ani v rozhovorech s novináři. Přeživší vězni dosvědčili, že se nechoval jako člověk, který by si uvědomoval tíhu svých činů.
Source: Deník.cz